Mám takový nepěkný zvyk, který mi čas od času zkomplikuje moje kažodenní bytí. YouTube tento nepěkný zvyk velice rád přiživuje. Jde prostě a jednoduše o to, že jednou za čas se mi v nabízených videích zjeví nějaké to tajemno. Neobjasněné zmizení osoby na druhém konci světa. První hororový příběh, který se kdy zjevil na internetu. Dodnes nezapomenutý paranormální zážitek mladého člověka.
Když jsem byla mladší, spíše jsem se hororům vyhýbala. Moji rodiče jim moc neholdovali a já se považovala za citlivou povahu. Ale jak čas plynul, začala jsem koukat na letsplaye hororovek od mých oblíbených youtuberů, pohledem hltat a později i sama natáčet LPS horory... až jsem nakonec došla do doby, kdy jsem si řekla, že už zvládnu něco pořádného.
V patnácti a následně v šestnácti jsem měla takové období, kdy jsem tyhle paranormální a hororová videa celkem hltala, odkonce jsem napsala pár vlastních příběhů, které tady dodneška jsou... ale tyto obsese se začaly poměrně výrazně odrážet v mém každodenním životě, minimálně co se spánku týkalo. Zároveň s těmito horory jsem se totiž dozvěděla o existenci něčeho, čemu se říká spánková paralýza. Nechci někoho dalšího přivést do podobných hrůz, které jsem prožila já pod váhou tohoto vědění, takže sem nebudu psát, co to vlastně je. Pokud si myslíte, že vám tohle vědomí nezkomplikuje spánek, klidně si to sami vyhledejte. Já ji nikdy nezažila, ale přesto jsem se každý večer klepala, že tuhle noc se mi to určitě už stane a všechny ty potvory z těch děsivých příběhů se mi zjeví.
Tuhle situaci se mi nakonec povedlo víceméně překonat a stal se ze mě střídmý konzument a fanoušek jistého odvětví hororu, ale stále přechovávám na paměti, k čemu mě to kdysi dovedlo. Snažím se více kontrolovat, kolik videí si pustím (protože mnohokrát člověk nedokáže zůstat u jednoho) a snažím se odolat videím, ze kterých mám pocit, že už by to mohlo zajít příliš daleko. Ne vždy jsem však bohužel v těchto snahách úspěšná.
Filmový horor jsem ani tak nikdy neviděla. Jestli jsem někdy hrála hororovku, to je na pováženou a silně závisí na tom, co považujete za hororovku. Tahle dvě média jsou pro horor velice populární, ale dle mého nejsou úplně ideální. Respektive z těch úryvků, co jsem viděla, se mi zdá, že tato média trochu svádí k několika prvkům hororu, které osobně považuji za trochu laciné. Velmi konkrétně tady mluvím o tzv. jump scarech. (Děsivých skocích? Skákajících strašácích? Ach ta čeština :D.) Jedná se o techniku, kdy na vás typicky něco vyskočí, popř. se náhle zjeví na obrazovce, obvykle s nějakým děsivým zvukovým efektem. Tuhle techniku nemám ráda z prostého důvodu. Zneužívá lidského reflexu, tudíž většinou nevyžaduje žádnou atmosféru. Potřebuje jen být nečekaný. A díky tomu tím pádem ani není nutné, aby to, co na vás vyskočí, bylo jakkoliv strašidelné. Když to bude nečekané a zahraje k tomu nějaký děsivý (nebo aspoň hlasitý) zvuk, bude to fungovat. Mohla bych tak sama vytvořit video, kde bude 30 vteřin ticha, pak z ničeho nic doprostřed obrazovky hodit PNG banánu, ve stejnou chvíli zahrát na plno Holky z naší školky a pravděpodobně by to na hezké procento lidí zafungovalo.
Samozřejmě, že sem tam nějaký jump scare má své místo, ale já je nemám ráda v podstatě nikdy. Proto moc neholduji audiovizuálním hororovým médiím a držím se spíše psaného popř. mluveného slova. Ta mají totiž hned několik výhod. Udělat jump scare v psaném příběhu je v podstatě nemožné, tím pádem autor musí pracovat s atmosférou a skutečně přemýšlet nad tím, jak bude scény stavět, aby vytvořil napětí. (A netvrdím, že tohle filmy a videohry nedělají, ale jejich prostředky k těm jump scarům celkem svádějí, takže jim prostě nedůvěřuju :D.) A tím, že čtenář často nemá před sebou vizuální doprovod k těmto příběhům, jeho představivost za spisovatele velkou část strašení udělá sama.
Což mě přivádí k mému nejoblíbenějšímu apektu hororu - terror. V angličtině tato slova popisují dva lehce odlišné pocity. Terror je pocit hrůzy nad tím, že někde čeká něco děsivého. Horror je reakce na onu děsivou věc. Z hlediska hororového žánru pak popisují dva trochu odlišné typy příběhu. Horor je příběh, kde autor popíše tvora, který postavy honí. V takovém příběhu je důležité postavit své monstrum tak, aby si na něj čtenář brzy nezvykl a tím pádem nebyl ke konci už znecitlivělý. Terror je z těchto dvou můj oblíbený. Je to typ příběhu, kdy se nikdy vlastně nedozvíte, čeho že se to bojíte. Autor vám nikdy tohoto tvora neukáže. Jediné, co vás děsí, je vaše vlastní fantazie
Dalo by se argumetovat, že terror, podobně jako jump scare, zneužívá fungování lidské mysli k vyvolání hrůzy a tím pádem bych neměla mít ráda ani jeden z nich. Ovšem reflexy a představivost nejsou totéž. Reflex bude aktivní vždy, když se splní určité podmínky. Když divák nebude jump scare očekávat, lekne se. Jediný způsob, jak tomu předejít, je lekačku předem očekávat. Ovšem k aktivování čtenářovy fantazie je potřeba navodit atmosféru, do které si podvědomě bude mít tendenci dosadit něco, co ho děsí. Kdybych napsala příběh na styl "Pepa šel jednoho krásného odpoledne na procházku do lesa a v křoví něco zašramotilo," většina čtenářů si do křoví dosadí zajíce, veverku nebo něco podobného, protože to odpovídá navozené atmosféře. Správný terror je pak psaný takovým způsobem, že čtenář si na toto místo podvědomě dosazuje to, co jeho samotného děsí, protože to odpovídá navozené atmosféře.
Jedna z prvních internetových creepypast, Ted the Caver, v podstatě na terroru stojí. Je to příběh o dvou průzkumnících, Tedovi a jeho kamarádovi B, kteří najdou průchod do jeskyně, kterou s největší pravděpodobností ještě nikdo neprozkoumal, ale během jejich výprav do jejích hlubin se setkávají s nejrůznějšími jevy, které si nedokáží nijak vysvětlit a které v nich vyvolávají větší a větší obavy z toho, co možná v jeskyni najdou. Je to příběh, u kterého jsem se při prvním přečtení fyzicky klepala. Z tvora, kterého se máme v příběhu bát, nevidíme vůbec nic. Přesto jen přesvědčení, že tam něco je, stačí, aby to byl skutečně mrazivý příběh, který je navíc psaný stylem deníku a inspirovaný skutečným výletem do jeskyně (ovšem paranormální aspekty si autor pochopitelně vymyslel) a doplněný fotkami, což mu skutečně velmi napomáhá. Pokud máte železné nervy nebo potřebujete vydržet dlouho do noci vzhůru (a umíte anglicky), můžete si příběh přečíst tady.
Jako další příklad skvěle použitého terroru si troufám uvést zcela původní příspěvek o Backrooms. Pokud se pohybujete v určitých internetových kruzích, tak pro vás Backrooms budou spíše do sucha vyždímaným internetovým fenoménem, který přišel o veškeré své kouzlo tím, jak se na něj víc a víc stavělo, až nakonec neměl s tím původním obrázkem vůbec nic společného. Ale právě ten původní obrázek je to, na co se chci v této sekci zaměřit.
Zdroj
Pokud nebudeš opatrný a propadneš se hranicí reality,
skončíš v Backrooms, obklopený monotónními zažloutlými tapetami, navlhlým kobercem a nekončícím bzukotem zářivek. Vězní tě
přibližně šest set milionů čtverečních mil náhodně oddělených místností,
jedna druhé tak podobná, že neztratit se je téměř nemožné.
Bůh tě
chraň, pokud zaslechneš kroky. Protože jejich původce už dávno zaslechl ty tvoje.
(Backrooms by teoreticky šlo přeložit jako Zakulisí, ovšem přijde mi, že tenhle obrázek už je tak zakořeněný se svým původním názvem že ten překlad by pro to nebyl úplně vhodný.)
Backrooms jsou velice unikátní příklad. Přiložený obrázek ve čtenáři evokuje prapodivně známý pocit. Jako nákupní centrum těsně po otevření, když tam ještě nikdo není. Jako hotelová chodba uprostřed noci. Vyklizená kancelář. Bazén po zavíračce. To je kouzlo liminálních prostorů. Vyvolávají nepříjemnou samotu, jako byste tu ani vy sami neměli být, ale zároveň jsou obklopeny určitou nostalgií nebo vám přijdou jiným způsobem povědomé. Samy o sobě jsou liminální prostory většinou znepokojující, ovšem text pod tímto obrázkem mu dává určitý rozměr. Dělá z tohoto konkrétního prostoru nekončící hrozbu, jeden špatný krok a může vás navždy pohltit.
A za každým rohem na vás může něco číhat. A může to být cokoliv. To, co vás děsí, je v jádru jen vaše fantazie. Autor nijak neimplikuje, že tvor, o kterém mluví, vám vůbec chce něco udělat. Pouze vás slyšel. Mohla to klidně být perfektním sluchem vybavená slepice. Ale tím, jakou autor a přiložený obrázek navozují atmosféru, člověk na toto místo podvědomě dosadí nějakého strašáka, i když samotný text nic takového explicitně neříká.
Poslední kousek, se kterým vás v tomto článku seznámím, je trochu odlišný, než ty předešlé. Jedná se o nepříliš známou a dle mého velice podceňovanou hru s názvem Gone Home. V této hře hrajete za Kaitlin Greenbriar, dvaadvacetiletou ženu, která se vrací za rodinou po roce v zahraničí. Jede za nimi do domu, který nezná, protože se do něj přestěhovali za její nepřítomnosti. Je jedna hodina ráno, venku bouří a ona nachází dům prázdný. Vaším úkolem v této hře je projít všechny místnosti, posbírat indicie a zjistit, kam všichni zmizeli.
Práce Gone Home s terrorem je celkem unikátní. Hra se totiž otevřeně neprezentuje jako hororovka. Na její Steam stránce štítek "horor" chybí a v rámci hry v podstatě nejsou zmínky o tom, že by tam na vás něco číhalo (ačkoliv pár drobných náznaků tam je, hlavně s vyvoláváním duchů, které páchají Sam (sestra hráčské postavy) a Lonnie (její přítelkyně). A přesto, jakmile ji člověk zapne, tak se okamžitě rozhlíží kolem s obavami, že na něj někde za rohem něco číhá. Atmosféra pracuje na plné obrátky. Dalo by se říci, že tahle hra má dokonce i jeden jump scare (u tajného schodiště leží popsaný kříž, když ho vezmete do ruky a prohlédnete si ho, světla v chodbě se zhasnou a už nejdou rozsvítit). Rozhodně by mi tam nechyběl, kdyby si ho vývojáři odpustili, ale v tomto případě dodává hře hororovou atmosféru, ačkoliv se vlastně vůbec nic paranormálního nestalo. Dokonce ani nehraje žádný hlasitý zvuk, ale napětí hry docílí toho, že hráče to i tak vyděsí.
Práce s napětím a atmosférou je pro funkční horor klíčová a když se povede tak umí být pekelně efektivní. Když se člověk nechá vyděsit vlastní představivostí, leckdy se z toho špatně dostává.
Každý citlivější fanoušek hororů a paranormálních příběhů by si měl ochočit vlastního skeptika, nebo při nejmenším někoho, kdo na horory citlivý není. Ti mohou poskytnout určitý vhled do reality v bodě, kdy člověka tyhle příběhy dočista pohltí.
Jedna velice konkrétní věc, která hodně pomohla mně, byly například specifické díly animovaných seriálů, kde se řeší tématika duchařských příběhů. Je to poměrně časté téma (protože to bývá častý problém u dětí), jehož zpracování může pomoci upevnit fakt, že tyhle strachy jsou celkem běžné a člověk v nich není nikdy sám. Nehledě na to, že některé rady na překonání oněch strachů se mohou hodit i dospělému člověku. Já osobně jsem v některých těžších chvilkách benefitovala hlavně z Káti a Škubánka, konkrétně dílu Strašidla přece nejsou.
A hlavně to nepřehánět. Strašidlácké příběhy jsou zábavné, ale klidný spánek je zábavnější :).
