Tohle je přesně ten typ věci, do který já se vždycky zažeru. (Ačkoliv je to psané podobným stylem, jako moje horůrky (to jest v druhé osobě), není to jedním z nich.)
Pomalu otevíráš oči. Vzpomínky se tvojí hlavou prohánějí jako splašené stádo. Vůbec je nemůžeš zařadit. Kolem sebe vidíš prosluněnou místnost obloženou dřevem a nad tebou se sklání dvě osoby. Znáš je, ty víš, že znáš, ale na jejich roli ve tvém životě si nevzpomínáš. "Konečně jsi vzhůru," zahlásí zrzek s pihovatou tváří a modrýma očima. "To byla ošklivá rána, jsi v pořádku?"
Ránu do hlavy si nevybavuješ, zato ti ale mysl zaplaví hromada jiných vzpomínek, které konečně našly své místo. Je rok 2020. Světem cloumá několikaměsíční pandemie a všechno se noří do chaosu. Během karantény ti tvůj byt už začal být malý. Tohle místo mu ale není ani trochu podobné. Je tu koberec, dřevěný stůl a čtyři šedá křesílka. U stěny stojí knihovnička a hned vedle ní jsou dveře někam pryč. Začneš vše okamžitě vysvětlovat chlapcům, co tě vzkřísili. Co se se světem děje a že ani nevíš, kde jsi. Oni na tebe jen vyjeveně koukají.
"O čem to sakra mluvíš?" ptá se blonďák a kroutí hlavou. "Tady žádná pandemie nebyla už několik desetiletí." Zvedáš se do sedu a pokládáš hlavu do dlaní. Pořád tohle místo nemůžeš zařadit. "Asi se uhodil silněji, než jsme čekali," mumlá zrzek. "Měli bychom ho vzít k doktorovi." Dvojice chlapců tě doprovází chodbou ven z domu. Na chvíli tě slunce oslepí, ale když si tvoje oči přivyknou, nestačíš se divit. Před tebou se rozléhají lesy a louky na kterých se pasou koně a krávy. Nikde nevidíš žádné ohradníky. Zvířata tam prostě... jsou.
Chlapci tě vedou vyšlapanou cestičkou pryč od dřevěného baráčku dolů z kopce. S každým krokem vidíš víc a víc malé vesničky, která se rozprostírá pod kopcem. Vidíš dřevěné domky podobné tomu, jaký jsi právě opustil. Kolem domů běhají psi - bez plotů a bez řetězů, na oknech leží uvelebené kočky. Za domy kvetou nádherné zahrádky a kousek dál se třpytí obrovské jezero.
"Já jsem Byron," říká blonďák pomalu. "Vzpomínáš si na mě?" Zrzek jenom vrtí hlavou. "Tohle je k ničemu, Byro, on si nevzpomene. Snad mu Šikula pomůže." Zastavujete se u jednoho útulně vyhlížejícího domku obrostlého psím vínem. Zrzek klepe na dveře. Ozývá se vzdálené zahlaholení a po chvíli se dveře otevírají. Zpoza nich vykukuje mladá dívka s hnědými vlasy ostříhanými nakrátko a nádhernýma hnědýma očima. Má na sobě volné oblečení a po její tváři se rozlívá úsměv, jakmile vás spatří. "No vy tři jste mi chyběli ze všech nejvíc. Děje se něco?"
Vstupuješ do útulného domku vonícího po bylinkách. Otíráš si nohy o rohožku v předsíni a vstupuješ do jedné velké místnosti. Po pravé ruce je kuchyňský koutek, po levé menší platforma, na jejímž vrcholku vidíš postel. Pod ní je psací stůl a knihovnička.
"Bouchl se do hlavy," vysvětluje Šikulce Byron. "Vůbec na nic si nepamatuje. Když se probudil, hrozně vyšiloval, pořád dokola opakoval něco o nějakém viru. Ani nezná naše jména." Šikula přikyvuje a zkoumavě si tě prohlíží. "Můžu mu zkusit udělat čaj. Rogan mi včera přivezl nové bylinky, které by mu mohly pomoct."
Sedíš na okenním parapetu. Ve tvém klíně se uvelebila černá kočka, zatímco na hlavě máš pytlík s ledem. Místností se line podivně nasládlá vůně, jak Šikulka chystá bylinky a vaří čaj. Z hrnečku se ještě notnou chvíli kouří, než ti ho Byron konečně vnutí do rukou. Když si poprvé lokneš, máš v hlavě zvláštní pocit. Jako bys chtěl něco říct, ale v poslední chvíli zapomněl, co to bylo. Netrvá dlouho a začneš pít plnými doušky. Vzpomínky se ti pomalu vrací a ty si konečně uvědomuješ, že všechno je v pořádku.
Byron a Zach - zrzavému chlapci jsi konečně také přišel na jméno - jsou tvoji spolubydlící. Všichni tři už několik let přebýváte v chaloupce na kopci. Kolem se pasou koně a když máte dobrý den, nechají vás se i svézt. Zvířata nepotřebují ohrady. Nemají kam utíkat. Tohle je jejich domov. Je to i tvůj domov. Pandemie a svět spějící k zániku se nyní zdají jako zlý sen, kterým nejspíš i byly. Tvůj domov není na konci světa. Tvůj domov je tady. V malé vesničce, kde sedíš na podlaze domova léčitelky a hraješ se svými kamarády Člověče, nezlob se.
(Až po dopsání mi došlo, že tohle má trochu tón nadávání na technologie, což nebyl můj záměr :D. Spíš jsem se snažila dát tomu co nejvíc vesnickou a cottagecore atmosféru a trošku se nechala unést.)
Žádné komentáře:
Okomentovat