Ležím na zemi a přemýšlím. O čem? O mém přání. O mém přání, být jiný člověk. O mém přání být hezčí, šikovnější, zdatnější, a normálnější dívka. Teď jsem jen děsně vypadající, nešikovná, neohrabaná, nenormální holka. Najednou ke mně přichází můj kamarád a podává mi zrcadlo. "Koukni se do něj a řekni mi, co vidíš," řekl. Jen neochotně si sedám a beru zrcátko do ruky. Ten člověk, kterého tam vidím je ale někdo úplně jiný. Je hezký, normálně vypadající, sebevědomý a podle toho, co dělá i šikovný a zdatný. "To nejsem já," povídám na to, "to je něčí fotka." "No dobře, tak to nejsi ty, no. Ale prozraď mi, chtěla bys být ten člověk na tom obrázku?" ptá se mě kamarád. "Ne," na to já. "Proč?" vyzvídá on. "Protože tohle nejsem já! Nechci být hezká, šikovná, zdatná a normální, jestli to znamená, že nebudu sama sebou. Radši chci zůstat nehezká, nešikovná, nenormální a neohrabaná. Nechci si na nic hrát. Člověk, jakým chci být, vypadá takhle," říkám, vyndavám z rámečku zrcátka fotku a mířím zrcadlo na sebe. Pak mu zrcátko vracím, stoupám si a říkám: "Buďme lidmi, kterými jsme, nehrajme si na nic, protože nejtěžší věc, které musíme v životě čelit, není bolest ani strach, je to povinnost naučit se důvěru v sebe sama a povinnost naučit se mít rád sám sebe. Protože jen člověk, co má rád sám sebe, může mít rád i ostatní."
