Ahoj! Já jsem Matiti, prostřední dcera Kony a Mrenga. Žijeme v zemi nadpřirozených koní, na ostrově Eyjanu. Není ve vašem světě. Je od Země vzdálený stovky miliard světelných let. Nicméňe na Eyjanu žijí různí tvorové: v Diadornu alicorni (okřídlení jednorožci), jednorožci, pegasové, obyčejní koně, snorsové (plazi a zároveň koně), květinoví koně, vodní koně a v zemi zvané Frostsnow žijí zimní koně. Stále jsme však s mými sestramy neprozkoumaly celý Eyjan a tak nevíme, zda tu nežijí i jiní tvorové...
Do Diadornu přišel podzim. Léto, které dělilo jaro, kdy jsme zachránily Barafua, a podzim, který byl teď, bylo dlouhé a pro mě těžké. Shoti a Barafu chodili někam spolu a Hoju a Haraku často brali s sebou. A tak jsem často bloumala po Diadornu sama. Vlastně jsem tak trochu záviděla Shoti a Hoje, že už mají kluky a tak. A tak jsem se snažila, najít si taky nějakého. Jenže Shoti měla pravdu, když řekla, že to nejde jen tak, za jeden den. A tak jsem jen procházela Diadornem a čekala, až osud něco udělá. Tušila jsem, že podzim bude létu hodně podobný, ne-li úplně stejný. Ale stala se věc, která zařídila opak. A to sice, že se po mě Shoti, Hoja, Haraka a Barafu začali shánět. "Ahoj... Matiti... konečně... jsme tě... našli." řekla Shoti zadýchaně. Bylo vidět, že mě hledali opravdu po celém Diadornu, jinak by nebyli tak zadýchaní. "Co, že je o mě najednou zájem?" dělala jsem zvědavou. Vlastně mě nezajímalo, proč přišli. Tedy než mi Hoja řekla tohle: "U Křišťálového jezera jsme objevili zvláštního koně. Má na boku sluníčko a má tříbarevnou hřívu a ocas. Ale chtěli jsme počkat na tebe, než ho oslovíme." Najednou jsem hrozně moc chtěla ke Křišťálovému jezeru. A všichni věděli proč. Hrozně mě zajímal ten kůň. Kdo je? Odkud je? Co tu dělá? Všechno mě zajímalo.
Holky mě vyslaly abych s ním promluvila (prý že jsem ukecaná, či co) a já šla. Byl milý. Prozradil mi, že se jmenuje Majira, že je ze země zvané Summershine (to je prý zem věčného léta) a že hledá pomoc. Prý se blíží letní slunovrat. Na to jsme všichni kroutili hlavou se slovy: "Je podzim!" On nám ale řekl, že v Summershinu ne a proto tam mají letní slunovrat. No a prostě potřebují pomoct najít Sluneční kámen, protože bez něj nezačne teplejší část léta. "A co bys řekl partičce koní, která nese v některých zemích přezdívku "Zachránci" nebo "Hrdinové"?" řekla jsem a spiklenecky jsem mrkla na mé sestry a jejich kluky. "Řekl bych "JASNĚ"!" zajásal Majira. "Fajne! Můžeme vyrazit! Najdem ten šutrák a přidáme na seznam vděčníků další zem!" zavtipkovala jsem. Majira na mě trochu překvapeně koukal. "To byl vtip." uklidnila jsem ho. A tak jsme se všichni rozeběhli na Démantovou louku, rozloučit se s rodinou.
Měly jsme jediné štěstí, že Majira si pamatoval cestu. A to už je co říct, protože na Divokých pláních je jedno stéblo trávy úplně stejné, jako druhé a pamatovat si cestu bylo asi stejně těžké, jako vyletět na Pegasí skálu. No co? Ještě neumím létat.
Konečně jsme se blížili. Cítila jsem výraznější teplo. Bylo čím dál větší a větší a větší a větší a větší. "VEEEDROOO!!!" postěžoval si už po několikáté Barafu. Byl zimní kůň, takže měl delší srst. "Jen se neboj! V Summershinu je i jezero a moře. Tam se ochladíš." uklidnil nás Majira. A v tu chvíli mě něco napadlo: "Majiro, co je to moře?" Majira se zasmál. "Moře je velká spousta vody. Odděluje od sebe ostrovy. A je v něm slaná voda." vysvětlil. "Júúú! Já chci vidět moře!" jásala Hoja. "Myslím, že nebueš dlouho čekat." A opravdu. Přímo před námi se rozléhal Summershine a hned za písčitou pláží moře. "Páni!" žasla jsem. "Vsadím se, že v tom moři je aspoň milion kapek vody." povídá Hoja. Majira se jen zasmál: "Tam jich je víc než sto tisíc miliard!" " "HUSTÝ!!!" řekli dvouhlasně Hoja a Haraka. "Tak schválně! Kdo se první dotkne vody v moři?" šibalsky se usmál Majira a rozeběhl se k moři. My všichni za ním. Porazila jsem ho. Ale jen o kousíček. Byl vážně velmi rychlý. "Komu čest, tomu čest," prohlásil Majira s mírnou poklonou. "Netušil jsem, že koně z Diadornu mohou být tak rychlí!" dodal ještě. "Jo, často závodíme. Většinou vyhrávám v běhu, ale v letu vede Shoti. A neznám lepšího skokana než Hoju." řekla jsem. Vlastně jsem jen musela něco říct, celou minutu jsem mlčela. Jen jsem domluvila a kolem mě se prohnala Hoja. Já a Majira jsme stáli na mělčině, voda nám sahala jen kousek nad kopyta. Hoja se ale vrhla do hloubky. Když jí voda sahala kosíček pod břicho, vyskočila a plácla sebou do vody. To už vedle nás stál zbytek závodníků. "Hojo! Vylez! Bude ti zima!" křičel na ní Majira. Na to jsme reagovali všichni stejně: "Zima?!" "Bez Slunečního kamene je ta "teplejší" část léta vlastně chladnější." vysvětloval Majira. "A strachuješ se o NÁS?! Nezapomínej: žijeme v Diadornu. Jsme zvyklé na mnohem chladnější počasí, než je tohle." připomněla mu Shoti. "Cháápu. No nicméně měl bych vás seznámit se svou rodinou, jistě vás rádi uvidí," odpověděl Majira a pomalu se otočil. Společně jsme šli za ním. Velmi rychle jsem jeho matku poznala. Majira měl přechodovou hřívu z červené až do žluté a jeho matka měla ze žluté do červené. Šla nám naproti. "Ach synáčku! Tebe jsem neviděla dobrých... éé... od dnešního rána," řekla s úsměvem na tváři. "Mami, podívej, přivedl jsem záchranu!" řekl pro změnu Majira a napřáhl k nám kopýtko. "No sláva! Jen doufám, že to není spíše přítěž a že opravdu pomůžou!" povídá na to jeho matka (jinak jmenuje se Agosti). Hoja se zatvářila trochu ublíženě. "Úúch! Máte tu vedro, to vám povím," postěžoval si Barafu. "Však se neboj, už bude večer!" povídá na to Majira. A skutečně - slunce se pooomaličku klonilo k západu. Agosti nás zavedla na rozkvetlou louku, kde jsme se uložili ke spánku. Teda všichni kromě Majiry. Ten sledoval slunce, které rudlo a pomalu mizelo za západem. Pak se otočil a šel ke mně. "Můžu si lehnout k tobě?" řekl. Já jenom tiše kývla. Majira si lehnul a po chviličce se otřásl. "Je tady zima!" postěžoval si (na úplný opak toho, na co si stěžoval Barafu). A tak jsem se zvedla, předstírala, že si protahuji křídla a pakjsem si zase lehla a jedním křídlem jsem Majiru přikryla. Zvedla jsem hlavu a sledovala jak se Majira dívá na mé křídlo. Pak se otočil ke mě. Naše čumáky byly necelé tři centimetry od sebe. Oba jsme sklonili uši, začervenali se a pak jsme se odklonili. Mlčky jsme položili hlavy na zem a potom jsme pomalu, pomalu, pomalu usínali...