Poznámka: Článeček z informatiky, nic závažného, nevyprávět mladším sourozencům před spaním (způsobuje to sny o ponožkách nejen vašim sourozencům)
Bylo, nebylo… nebo radši nebylo… no tak bylo. Někde mezi severním pólem a Afrikou žila jedna ponožka. Ano, žila. Byla totiž kouzelná. Ožila u jednoho kouzelníka, který žil v jeskyni v jednom lese. Ten kouzelník zrovna míchal lektvar a omylem strčil do police s kouzelnými vodičkami. Jedna z police vypadla. A ano uhodli jste - byla to živá voda. A protože ten kouzelník byl bordelář, válela se u něj na zemi ponožka. Živá voda na ní spadla a ponožka ožila. Kouzelník si jí ale nevšiml. A tak se ponožka zabydlela ve vaně, protože tam kouzelník nikdy nechodil (ČUNĚ!). Kouzelník si jí dál nevšímal, ale ponožka se od kouzelníka učila kouzlení a míchání lektvarů pokaždé, když ho sledovala. Ale jak šel čas, ponožce začalo být nepříjemné, že se kouzelník nemyje. Potřebovala kolíček na nos (nebo spíš na špičku). A tak se pro něj vydala, když kouzelník zrovna vyráběl nové mýdlo. Na polici jich měl asi padesát, ale nikdy je nepoužíval. Nicméně ponožka se vyplížila z jeskyně do lesa. V lese bylo plno stromů, jeden jako druhý, druhý jako třetí a tak dále. A protože ponožky mají ve zvyku ztrácet se, i kouzelná ponožka se ztratila. A jak tak v tom lese stála, najednou uslyšela výkřik: "Pachová bomba! Všichni rychle zdrhejte!!!" A pak kolem proběhl zajíc. "Je tady! Je někde poblíž! POPLÁÁÁÁÁCH!!!!" hulákal jako na lesy (teda ne jako, doopravdy). Ponožku pachová bomba nijak neděsila, protože kouzelníkův dům by jí mohl klidně konkurovat. "Zdrhej, ty… ty divná ponožko! Je tu pachová bomba!" otočil se zajíc na ponožku. Pak zahýbal čumáčkem a hned potom si ho zakryl packou. "Fuuuj! Kdy tě naposledy prali?" řekl ponožce. "Prali? Já nejsem surovec, já se neperu!" prohlásila ponožka. "Ale nééé! Né ,Kdy jste se naposledy prali´. Myslel jsem ,Kdy TĚ naposledy prali´" opravil jí zajíc. "Vždyť říkám - já se neperu!" ohradila se ponožka. "Bóóže můj! Ty to slovo ani neznáš! No nic… Co tu vlastně pohledáváš? A jak to že mluvíš, chodíš a vůbec - žiješ?!" podivil se zajíc. A ponožka mu povídá: "Ožila jsem u kouzelníka Bordeláře, v jeskyni. A tomu to tam děsně páchne. Proto hledám kolíček na špičku." "Tak s tím ti milerád pomůžu. Vím totiž dobře kde nějaký kolíček splašit." řekl zajíc a rozeběhl se… severoseverovýchodně. Ponožka běžela za ním. A tak oba běželi a běželi a běželi a les najednou začínal mizet a místo něj se objevila louka. A místo louky najednou vesnice. A na návsi pouť. "Někde tu mají přikolíčkované obrázky, tím jsem si jist!" řekl zajíc a začal se rozhlížet. Až je uviděl. V jednom stánku, kde se malovalo na obličej, byli přikolíčkované obrázky. Zrovna tam nikdo nebyl - ideální čas na akci. Ponožka tam šla, vylezla nahoru a kolíček pomalu sundávala. Ale pak se vrátila paní, která stánek vlastnila a ponožky si všimla. "Co to děláš?!" křikla na ní. Pak se zarazila. "A… Jak to vlastně děláš… To, že žiješ?" A tak ponožka zase znova vyprávěla svůj příběh. Paní se zamyslela a povídá: "Víš co? Mohla bys žít u mě! Pravidelně bych tě prala. A navíc - můj domov je čistý a voňavý." "To nezní špatně. Souhlasím!" řekla ponožka. A tak se ponožka nastěhovala k paní. Paní jí začala říkat Fuska. No a žili šťastně až do smrti. A i po smrti žili šťastně a spokojeně.